Povoláním jsem soustružník a než jsem vzal do ruky štětec a začal malovat, tak mne bavila práce s dřevem. Pro mé figurky jsem si vybíral především tvrdá dřeva, měl jsem pocit, že se mi v nich daří více zachytit detaily postav. Ovšem na tuto hmotu, aby člověka dláto poslouchalo, musí mít i patřičnou sílu, a té mi postupem času ubývalo. Zato nutnost výtvarného sdělení byla stále silnější, proto jsem postupně přecházel k malbě. Té se věnují už asi deset let. V ní jsem poznal do jisté míry větší svobodu ve vyjádření svých pocitů než tomu bylo u dřeva. A protože jsem patriot svého rodiště, Ždánic, jsou v mých obrazech z devadesáti procent motivy právě odtud. Jako člověk svého kraje, mám ale rád i barevnost lidových krojů, často mne uchvátí pohled na folklorní výjev či postavu pěkného děvčete. Těmito obrazy si ale takzvaně odskakuji od ždánického plenéru.

Aby to malování pro mne nebyla zase nuda. Když zasednu k plátnu, tak se malováním vlastně vracím ve vzpomínkách do let minulých. Snažím se vybavit si jakou měla určitá místa podobu, když jsem tam prováděl třeba klukovská alotria, pozděj i prožíval první lásky a nebo jen tudy denně procházel. Někteří diváci nad mými obrazy mohou říct, že to místo tak přece nevypadalo! Ale vysvětlení je prosté - každý má své vidění a na plátně to chce vidět svýma očima, tak i já. Mně se obraz musí především líbit, tak si klidně namísto starých vrat namaluji vrata nová, tam přidám strom a nebo ho zase uberu - jsou to přece mé vzpomínky a mé sny. Sám musím mít nad dokončeným obrazem dobrý pocit, když ho nemám, tak obraz odložím a vrátím se k němu třeba za dva roky, pak ho upravím podle momentálních představ a nálady. Nálada v mém malování hraje velkou roli. Jsem už ve věku, kdy mám rád pohodu a klid, proto se snažím, aby to bylo cítit i z mých obrazů. A pokud někoho pohled na můj obrázek potěší, je to ta nejlepší odměna